Říjen 2008

Who killed Bambi? The Sex pistols.

31. října 2008 v 20:44 | Boo |  Den po dni
Chtěla bych se probudit z té noční můry. Někteří jí říkají život.

Jistě, občas naše očekávání nevyjdou. Ale po dnešku mi netvrďte, že Bůh nemá smysl pro humor.
Bolest se stala mým každodenním chlebem. Snad mou vlastní součástí. Jenže hodinu od hodiny je to těžší.
Nechápu smysl své vlastní existence.

Koupila jsem si chlupatou propisku.

Jako květina, která své listy natahuje k nebi...

30. října 2008 v 20:13 | Boo |  Den po dni
Přijela kamarádka z Francie. S přáteli jsme vyrazili do pizzérky a později na koktejl. To zní docela stylově :D Dala jsem si Mojito se zapichovacím psem. Toho čokla jsem nevypila :-) Zítřek by se taky mohl vydařit... půjdu slaňovat propadání nebo na koncert...
Všechno tohle je úžasný. Jenže nikdy si to nedokážu užít tak jak bych chtěla. Cítím takovou prázdnotu.
Jako by mi žilami neproudila krev, ale písek. Možná jsem jenom vyprahlá.

Hehe. Slovník mi vyhodil, že má přezdívka Boo znamená marihuana. A zrovna tohle jsem ještě nezkusila. xD

Ještě jsem se chtěla zeptat... máte nějakou oblíbenou pomalou písničku? :)

Myšlenkování

28. října 2008 v 21:56 | Boo |  Den po dni
Kdysi jsem si myslela, že budu mít velkou svatbu a nádherné šaty. Někdy potom jsem věřila, že mi o 11. prázdninách přiletí sova s přijímacím dopisem do Bradavic. Potom jsem zatoužila zařizovat tygří rezervace. Nebo aspoň dostat draka. Možná by stačil i nějaký princ. Ou, vážně jsem byla naivní. Jenže pořád toužím žít v království elfů. Na místě, kde se sny mění ve skutečnost. Protože v téhle realitě to evidentně neplatí :-)

Mám toho na srdci hodně, ale hlavní smysl bych asi nezachytila.

To jediné, co k životu opravdu potřebuji, je láska. Zní to jako klišé, ale myslím skutečně každou oblast lidského života, ať už se jedná o přátele, školu, rodinu... a nechci kluka na chození, ale partnera pro vztah. Raději budu sama, než s někým, kdo by nebyl On. Vždyť jsem to já, komu můžu vždycky věřit =)

Slíbila jsem si, že sem budu psát všechno upřímně tak jak to cítím. Takže mi zbývá vám jedině popřát dobrou noc. Zítra se budu stydět, až si znovu přečtu ten melancholický článek, protože vám odhalím, v čem jsem zranitelná.

Asi jsem se jednoduše měla narodit v jiném století. Nebo galaxii.

Johan Fabricius - Tajný deník čínské císařovny

28. října 2008 v 19:48 | Boo |  Literární svět
  • Autor: Johan Fabricius
  • Název: Tajný deník čínské císařovny
  • Můj názor:
Pozoruhodný příběh. "MY, Císařovna vdova CCh´-si, nazývána mezi lidem "Starý Buddha", poroučíme, aby tyto hedvábné svitky, na něž jsme napsaly své vzpomínky a úvahy, byly po naší smrti spáleny, aniž by je předtím kdo četl. Pověřujeme tímto úkolem svého prvního eunucha Li Lien - jinga, neboť víme, že náš rozkaz věrně splní."
Už tyhle začáteční slova zaujmou jenom proto, aby lidé ukojili zvědavost, co vlastně je napsáno ve spisech, které měl dávno pohltit hladový oheň.
Jedinečná kniha provází příběhem dívky Jehonaly, která se na dlouhá léta ocitne na čínském trůnu.
V příběhu plném mocenských bojů, ale i čínské kultury se naplno rozvine její charakter. Ukáže stránku, která touží po moci, ale i část osobnosti, která touží po lásce. Nejen tenhle rys jí později přinese obdiv i lásku lidu, který ji nazýval Starým Buddhou.
Celé vyprávění je protkané vzpomínkami na minulost a zároveň jsou v knize autenticky zachyceny osudy mnohých vedlejších postav.
Kniha je čtivá a podává zajímavý náhled na čínskou kulturu a zvyklosti. Bavila mě každé písmenko :-)


Černá duha

26. října 2008 v 19:27 | Boo |  Den po dni
Přece to musí mít nějaký smysl.
Byl to zvláštní den. Strávila jsem ho s přáteli. Chvilkami jsem se cítila skvěle, občas trochu cize, snad osaměle, ale dohromady to stálo za to. V jistém směru to působilo naprosto obyčejně. Byli jsme jenom lidé radující se z přítomnosti. Přijela jsem domů plná očekávání. Bratrovi a sestře neunikla má dobrá nálada, tak jsme brzy prosvětlovali své životy upřímným smíchem.
Mě samotné to zní docela vtipně; v tom největším výbuchu mi cosi prasklo v srdci. Nejdříve to byl šok, díky kterému jsem se neudržela na nohou. Několik okamžiků na to ostrá bolest. A potom strach. Že přijde další infarkt - že to bude horší než předtím. Myslím, že bych si zasloužila důstojnější smrt.
Teď už jsem víceméně v pořádku. Mé tělo je vyčerpané, ale myslí se mi honí myšlenky, vzpomínky i úvahy... za nějaké ty dva roky, až budu zdravá... Protože já s tím počítám, bych chtěla začít cvičit tai-či.

Dostala jsem hromadu čokolády, ale snad poprvé v životě na ni vůbec nemám chuť.

Vaše Boo, která neví, co má od života čekat.

Když na to přijde...

26. října 2008 v 18:16 | xxx
... dokážu sníst opravdu hodně jídla =)

Designs 2.3.

24. října 2008 v 16:08 | Boo |  Fantazie tvoří
xD

Jako za starých časů

22. října 2008 v 17:09 | Boo |  Den po dni
Moc ráda jeskyňařím. xD Ačkoliv jsem jeskyně dřív prolézala častěji než v těchto dnech, před pár dny jsme si fyzičku vyzkoušeli v Amatérské jeskyni :)) Poprvé jsem tam byla myslím ve 12-13, tak jsem si nepamatovala, jakej záhul to je xD Jak ráda jsem byla za helmu, protože jsem se pořád mlátila do hlavy o skály a nízký strop :-)
Voda byla příjemná... jenom po pas :)) Netopýři žádní... a od maturantů, kteří šli s námi, jsem dostala láhev Becherovky. xD

Dneska jsem se celý den válela doma. Ráno jsem zvracela a následně omdlela, takže mám ode dneška zákaz zamykání se v koupelně xD Docela mě to mrzelo, právě teď probíhá první organizační schůzka na jistou charitativní akci...

O víkendu hodlám oprášit brusle a hurá směr zimní stadion ;-)

Ledviny přece nelítají

19. října 2008 v 18:11 | Boo |  Den po dni
Ale vy můžete.

Byly tam jabloně. Uschlé listy se třpytily na slunci. Šeptaly uklidňující melodii o životě a snad i o smrti.

Tu noc, kterou to málem skončilo se mi stalo něco úžasného. Nechci to sem psát, ale udržet v sobě jako sladké tajemství. Není to zlom, ale rozhodně posun k lepšímu.
Navíc... asi byste mi nevěřili.

Myslím, že jsem si to srovnala v hlavě. Samozřejmě, že to bude těžké. Ale o tom to je :) Mám zase chuť tančit, malovat divoké obrazy a psát příběhy, které se nikdy nestanou. Protože jizvy na těle i na duši se jednoho dne zahojí.

Když už není víc co říct

17. října 2008 v 19:36 | Boo |  Den po dni
A tak jsem tak jenom seděla... v té kaluži krve, vína a střepů a přemýšlela, jestli to vážně musí skončit takhle.

Je dobré mít dno. Člověk se má od čeho odrazit.

Fairy tales

16. října 2008 v 19:44 | Boo |  Den po dni
Všechno je tak neskutečné. Tak ironické.
Tak už se konečně vzchop!! Jistě, to na sebe křičím často. A přemítám, že tohle přece nejsem já.
Snažím se s tím bojovat. S tou nemocí, s problémy psychického rázu... jenže usínám, abych zaspala bolest a ta stejná bolest je to, co mě ráno budí.
Aspoň jsem konečně trochu pronikla do tajů astrologie :) Další v plánu je psychologie, které bych se snad v budoucnosti (pokud nějaká bude =P) chtěla věnovat.
Ve škole to dnes bylo docela legrační. Znovu se mi vrátil ten protivný pískot v hlavě. Byla mi při něm strašná zima. Tak jsem se teď večer pořádně najedla :D

Bang.

Hmm. Jestli máte chvilku, zkuste tuhle písničku. Snad ji znáte. Často se používá při relaxacích nebo meditaci. Vlastně mám dojem, že jsem při ní i jednou meditovala xD

Chlapec a hvězdy

14. října 2008 v 18:19 | Boo |  Záblesky myšlenek
Protože tohle je odvrácená strana pohádek.

Třeba to někdo cítí stejně

11. října 2008 v 20:00 | Boo |  Den po dni

Zdál se mi úžasný sen. Byla jsem lovkyní upírů. Konečně trochu vzrušení, ačkoliv to bylo jenom v mojí hlavě :))

M: "Na takové situace by to chtělo draka."
B: "Jednou se mi zdálo, že jsme na nich letěli. Já jsem měla červeného a ty zeleného. Vyklubali se z čokoládových vajíček."
F: "A co já?"
B: "Ty jsi svoje vajíčko snědl." ^_^

Je mi vážně divně. A jak se vlastně těšíte na Vánoce? ^_^

Čas na hraní

10. října 2008 v 19:50 | Boo |  Den po dni
Krásný podvečer :-)
Jedna z mých životních teorií byla vždycky taková, že některé věci (myslím negativní nebo s negativním dopadem) si člověk musí prožít, jestliže chce postoupit na duchovním žebříčku. Čas ukáže :))

Zjistila jsem, že mě neuvěřitelně baví vaření a tanec. Shake your ass, baby :D Just dancing...

Taky nesnášíte v rozhovorech ty trapné chvíle ticha? Většinou se chvilku mlčí... a potom začnu vykládat neuvěřitelné blbosti, co mi slina přinese na jazyk ve snaze zachránit situaci. Trapas na dohledu.

Zdálo se mi o mé "prázdninové lásce". Proč na to musím myslet? Nechci se vracet do minulosti.

Hmmm. Vyvaluje se mi tu Aiko. Ta si žije :D
"... takže mě znovu nechala po škole."
"Je tlustá, vyžraná a... roztomilá!"
"Co?"
"Mluvím o kočce."

Jup. Možná to je trochu nesouvislý =)

Chtěla bych psát dál. Ale jdu se konečně vrhnout na ten rozházenej design :D

Konečně

6. října 2008 v 20:12 | Boo |  Den po dni
Víkend strávený na semináři krásně prozářil můj život. Oba dny byly náročné jak na psychiku tak i fyzicky, ale skvělá atmosféra a báječní lidé všechny negace utlumili a tak se každý mohl věnovat sám sobě. Věnovali jsme se psychologii, astrologii, meditacím, malinko jsme naťukli regresi... :))
V sobotu v noci měla moje kamarádka program dynamické meditace. Začínalo to svižným tancem... a když můžu tančit, už ani nebudu chodit :D Cítila jsem se při tom tak sexy =D Paráda =) Tohle setkání mě v mnohém obohatilo. Ačkoliv některé prvky z kundalini jogy jsou opravdu náročné, jak jsem se přesvědčila na vlastní kůži :D
Lidé jsou tam skvělí... pozitivní... za pár hodin se jejich nálada přenesla i na mě a já jsem dokázala nemyslet na svůj život, na problémy s ním spojené, na zklamání... poslední dny jsem se utápěla v jakési lhostejnosti. Chyběla mi vůle k životu, vůle k čemukoliv. Rozhodla jsem. Jednoduše budu bojovat. Nedovolím, aby se mi do mysli začaly vkrádat negativní myšlenky. Nedovolím svému tělu, aby zemřelo. Ne teď. Vždyť mě čeká ještě tolik krásných věcí. Vím, že bolesti se v každodenním životu nezbavím a proto chci zapracovat hlavně na psychice.
Pár týdnů zpátky jsem se cítila stále vyčerpanější... skoro každý den jsem zvracela, bolelo mě srdce, přicházely deprese a téměř touha po žiletce... a tak tomuhle nedovolím, aby mě oslabovalo. Je to jenom zkouška. Tvrdá zkouška, která mě na konci posílí.

Půjdeme do toho všichni? Bojovat za svůj život, za svoje štěstí a pro lásku?

Upřímnost

3. října 2008 v 20:10 | Boo |  Den po dni
Omlouvám se, že jsem ti řekla, že jsi odporná.
Samozřejmě. Jenže všechny ty věci, které jsi mi udělala, to nezmění, mami.
***
Máte taky tak vtipné rodiče? Takové, kteří ve vás nejraději podrývají chabé zbytky vašeho "já" a baví se vaší bolestí? Upřímně doufám, že at' jsou jakýkoliv, chybí jim ten důvěrně známý smysl vycítit, kdy jste nejvíc ponížení a svoje komplexy ventilují jinou formou.
Nechápu, jak jsem mohla porodit něco takového jako jsi ty... seš hnusná a zlá... od teď pro mě neexistuješ... nehodlám si tě všímat... když ses narodila, vlastně jsem ani nechtěla další dítě - ne takové, jako jsi ty... seš buran... když jsem tě nosila poprvé, potratila jsem tě... nenávidím tě... odstěhuj se od nás... jestli se rozvedu, bude to tvoje vina... až odejdu a tatka kvůli tomu začne pít, tak si to vyčítej... nejseš nic... máš v sobě temnotu...
... nechci tě ani vidět. Věř mi, že já po tom taky moc netoužím. Zítra brzy ráno odjíždím a vracím se v neděli večer. Jsem znechucená, ale slzy nepřicházejí. Někdy už prostě brečet ani nejde.
Víte, opravdu by mě zajímalo, co by matka dělala, kdyby se mi něco stalo. Všechno by bylo jinak, kdybych se tenkrát opravdu podřezala. Hádám, že maminka by přišla domů, opatrně přešla moji mrtvolu, aby si nezamazala boty a potom si šla ohřát večeři. Musím se tomu smát, ale ten smích má mírný nádech hysterie. Aspoň se zdržela fyzických projevů své lásky. Tentokrát žádné dušení ani mlácení o zem. Ale tohle je nic. Vždycky jsem dobře snášela fyzickou bolest, ale po psychické stránce jsem dost nevyrovnaná.
Maminko, opravdu ti to za to stojí? Vždycky jsi mi říkala, že mě nemáš ráda. Odjakživa jsi se starala jenom o bráchu a sestří a já ti to nevyčítám... vím, že je ti to jedno, ale ono to bolí.
Já ti odpouštím. Mám tě ráda a můj sen, že jednou pocítíš to stejné ke mě, asi zůstane jenom ve hvězdách.
Věřte mi, mám tak legrační život... :D

Paprsky v temnotě

2. října 2008 v 20:11 | Boo |  Den po dni
Slyším známou melodii,
šeptals mi ji do vlasů.
Cožpak jsme si neslíbili,
že naše láska vydrží?
Vím, že svět by měl být krásný bez ohledu na počasí či snad rozpoložení. Snažím se, aby byl. Od pondělka jenom zvracím a to mi tu snahu trochu stěžuje, ale jinak jsem myslím na dobré cestě :))
Máti mi dneska dovezla rubínový přívěšek. Rubíny pomáhají krevnímu oběhu a srdci, tak třeba se to osvědčí i u mé maličkosti :)
Víte, občas mi přijde zvláštní nad čím moji spolužáci přemýšlí a o čem debatují. Je tak povrchní řešit, že učitelčiny oční stíny neladí s její blůzou... :) Následně potom poslouchat, jak jsou gelové nehty strašně nepraktické, ale ta růžová je tak pěkná :D
Asi se vrátím k malování. Konečně se mi vrací chuť myšlenky vyjadřovat myšlenky na papír, ale stejně ze všeho nejraději píšu.
Omlouvám se.
Dnes se cítím tak vyčerpaně. Podrážděně. Ne přímo nešťastně, ale jednoduše přebytečně.
Vrazte mi někdo facku, třeba to pomůže.
Už tu bude vytoužený víkend? :))

Doteky motýlů

1. října 2008 v 19:26 | Boo |  Den po dni
Tak jsem se teď vrátila z venku. Sice mi bylo docela špatně, ale stálo to za to. Potkala jsem SJSběrače jablek :D a domů mě doprovodil nový kamarád :)) Konečně jsem našla fotbalistu, který nekouří, řekli by mé cigaretou zkřehlé rty. ^_^ Ou, nehledě na to, že jsem měla v puse cigaretu poprvé po skoro 2 měsících. A na tu poslední chvilku, kdy jsem tohle chutnala raději nemyslím ^_^
Na klíně se mi rozvaluje Aiko. Mé "koťátko" trochu povyrostlo a hlavně se zakulatilo. Ale pořád je stejně rozdováděná jako kdysi a ráno mě budí jedině olizováním mého nosíku a někdy i očí :D
Taky se vám zdá, že sem píšu nějak podezřele často? Snad bych měla zaplnit i ostatní rubriky =D
Tak moc se těším na víkend... celé dva dny strávím na semináři. Asi to bude tím zdejším ovzduším...
Mějte se :-)