První z hříchů

18. prosince 2008 v 21:23 | Boo |  Záblesky myšlenek
Ne. Nepíšu to o sobě. Nebo o nějaké stránce osobnosti, která mi zatím zůstala skrytá :)


Ta dívka? Nechodí, když může tančit a zlaté vlasy jí přitom září třpytivým světlem. Nic ji nehalí, než ty dlouhé vlasy a snad i proto jí nikdo neuvěří, že není nevinná.
Slyš…
Možná ji chvilku vidíš a chvilku ne. Měsíční paprsky jí procházejí přímo skrz bledou kůži a ona se směje. V očích jí září neposedné jiskřičky radosti. Protkané stříbrem jsou stejně temně modré jako noční obloha. Jenže čím víc jsou temnější a odkrývají stíny duše, tím jasněji jiskřičky vyvstanou. A stejně z její tváře nikdy neuvidíš víc než ty tajemné oči, protože zbylý obličej zůstává vždy rozostřen. Možná ještě není ta správná doba, abys ho spatřil. Domýšlíš se… A nezbývá ti než si její úsměv představovat, kdykoliv se zasměje jasným hlasem plným lehkomyslnosti, důvěrnosti, opojení a možná i podtónem bolesti. Přesto její smích zní jako cinkot rolniček. Cítíš z něj tu jednoduchou dětskou radost. Slyšíš ji.
Naslouchej…

Ta dívka tam stále je? Nemluví, když může zpívat. A její hlas je stejně okouzlují jako smích. Nerozumíš jejím slovům? To přece nevadí. Poslouchej myšlenky. Přelévají se v mlze a usedají na květy pokryté jinovatkou.
Pozoruješ ji už dlouho. Víš, že hvězdy tuto noc svítí jen pro ni a měsíc jí halí do svých paprsků. Nevidíš její obličej, ale přesto tě nikdo nemusí přesvědčovat o její výjimečnosti. V nitru ti vyvstává podivně známý pocit důvěrnosti. Jenže za jejím světlem se v mrazivé trávě skrývají plíživé stíny. Patří k ní stejně jako ty zářivé zlatavé vlasy. Někdy se ti otřou o nohy a ty se oklepeš zimou. Cítíš tu skrývanou a potlačovanou bolest, obavy, touhu a strach. Nikdy ji neopouštějí; patří k sobě a dívka není šťastná ani s nimi ani bez nich.
Čím déle jsi v její blízkosti, tím víc tě zaplavuje temnota, která se ukrývá hluboko uvnitř ní. Toužíš se jí dotknout a bojíš se, že by se rozplynula jako obláček noční mlhy. Jako sny, které byly krásné a o to smutněji končily. Posloucháš zpěv a smích a tajně sníš o tom, jak šeptá tvé jméno.
V hloubi lesa se jako odpověď jejímu smíchu ozve nesmělý ptačí zpěv. Brzy vyjde slunce a nahradí vybledlý měsíc. Dívka stále tančí. Zády k tobě, ale vidíš smělé krůčky, kterými se k tobě přibližuje blíž.
Přestáváš dýchat.
Chceš se dotknout jejích vlasů, tak dlouhých, že se do nich může zahalit. Rozprostřít je kolem ní; na tomhle schovaném kousku světa daleko od problémů, které by tížily tvé lidské srdce. Jenže něco stále není v pořádku. Dívčiny pohyby jsou plavné, svůdné a sebejisté. Smích ti zní v uších sladce a vemlouvavě.
Hvězdy vyblednou a dívka se zády zastaví těsně před tebou. Stačí natáhnout ruku, aby ses dotkl její nahé pokožky zbarvené vycházejícím sluncem. Jenomže už necítíš jeho hřejivé paprsky, namísto toho ti po zádech přejede studený mráz. Kdesi hluboko v nitru ti vytryskne trýznivá předtucha něčeho bolestného.
Na dívku před sebou se díváš novýma očima. Šlehají kolem ní plameny temnoty, její tělo je bez barvy a vyhublé. Na zemi pokrytou jinovatkou dopadají chomáče slabých zašedlých vlasů. Neslyšíš znovu smích a snad si ho ani nedokážeš vybavit. Protože to zvrácené skřehotání přece nemohla být ona.
Pomalu se k tobě otočí. Nejdříve se jí podíváš do obličeje. Zářivé modré oči neztratily své stříbrné nitky, ale stékají z nich matně rudé krvavé slzy. Zbytek obličeje, který si před tím nemohl spatřit, pokrývají šarlatové jizvy a napůl zahojené rány.
Myšlenkami ti zableskne záchvěv poznání.
Oči ti sjedou níž. Nedokážeš snést pohled na její zohavenou tvář. Ona to ví. Víš, že ona to ví.
A tam, na hrudi; na místě, kde se ukrývá srdce, tlukoucí důkaz života, zeje prázdná černá díra. Na probouzející se květiny z ní dopadají třpytivé kapičky krve.
"Tohle byla tvá poslední šance," zašeptá zubožená dívka, dokud se její obraz nerozplyne v ranní rose mezi jehličí.
Protože tohle se stává všem tvorům, kteří se nesprávně zamilují.


"To neuvěříš, o čem se mi dnes zdálo," lehkomyslně se zasměješ a netušíš, že u sebe nosíš dvě srdce. Své potemnělé bez života, kterými prosvítají praskliny a jizvy a srdce jedné mladé dívky, pro kterou jsi znamenal svět. Jenže ji už nikdy v životě nespatříš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 HEY ! HEY ! | Web | 19. prosince 2008 v 13:16 | Reagovat

pekné záhlawko :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama