Únor 2009

Je to tak snadné

23. února 2009 v 21:07 | Boo |  Den po dni
Jen několika tahy načrtnout život takový, jak by měl vypadat. Možná začnete sami sebou. Ruka se neklepe a sebejistě vyplňuje dosud prázdné plátno. Jakou barvu pro sebe zvolíte? Přitahuje vás zlatá? Moc jí na paletě není; zůstává vzácná. Vykreslíte se fialovou? Matně se leskne a odráží růžové světlo přímo na vaši tvář. Nebo se cítíte na modrou? Její dotyk jemně chladí a nutí k úsměvu. Stejně jako proměnlivá červená se svojí ohnivou podstatou. Jiskřivá zelená s jantarovými odlesky sladce voní. Černá barva slouží pouze k zakreslení minulosti, kterou necháváte za sebou.
Když je plátno hotové, neubráníte se obdivným myšlenkám. Které jiné slovo, než fascinující by popsalo toto velkolepé dílo? Váš nynější život?
Ale vždyť je to jen obraz...


Nikdy mi samota nevadila. Měla jsem ráda ty chvilky, kdy jsem mohla být sama sebou, kdy jsem byla malým dítětem... ale teď? Ty chvilky svobody jsem snad založila mezi stránky nějakého příběhu a mé myšlenky zůstaly spoutané.
Dny splývají jeden přes druhý. Možná se prolínají se svých náladách, možná ne. V noci nemůžu usnout, když je tělo vyčerpané, ale myšlenky jedou dál. Zírám do stropu a před očima se mi míjejí obrazy, které nedávají smysl.
Ale pořád tu jsi se mnou. Když jsem veselá, když mám náladu na bodu mrazu, když přichází další bolest nebo smích, jsi tady. Jen o tom zřejmě nevíš. Ale já jsem šťastná. Takovým neúplným pocitem, který mě pohání dopředu. A nutí mě těšit se na každý další den. Na každou jedinečnou chvilku, která čeká, až ji objevím.

Mezi kočičímy fousky hledám odpovědi

20. února 2009 v 18:40 | Boo |  Den po dni
A najednou zakopnete a spadnete dolů, na tu šedivou zem. Ruce vám krvácí a vy se pokoušíte překonat vlastní tíhu vzpomínek, abyste se pošetile pokusili znovu vstát. Jenže zrak vám zůstane na kamínku skrytém mezi šepotavou melodií. Vezmete ho do ruky. Stříbřetě září a pálí do ruky, ale to vás jen přiměje sevřít ho silněji. Je to malá hvězda ukrývající jedno z mála upřímných přání. Hledáte člověka, kterému vypadlo. Musí být kvůli němu smutný. Musíte najít toho, komu sen patří, kdo ho stvořil. Člověka s jizvou na srdci a hvězdnou září v očích.
Tak jsem tu malou hvězdu zvedla. Čím déle ji nosím při sobě, tím větší bolest mi způsobuje. Jenže se jí nechci vzdát. Jakmile zmizí černá duha, já toho člověka najdu. A třeba už to nikdy nebude jako dřív.


Mám vás ráda. Stejně jako Ayu-chan, která mi každou noc chrupká na polštáři, F., který mi nosí knihy a fialové žvýkačky, M., která umí báječné masáže a P., který tak poutavě vypráví příběhy. Snad i proto tu jen sedím, poslouchám písničky, které se líbí jemu a přemýšlím, co mi vlastně chybí. Abych byla šťastná.
Samozřejmě mě napadne zdraví, možná i trochu víc přátel, ale to nepolapitelné se vznáší kdesi v duchoprázdnu a proplétá se mezi pavučinami a výpary ze stříbrného laku na nehty.
A snad to jednou jako motýl slétne až ke mě a jemně přistane tak, aby si nepotrhal křídla. A i kdyby... stálo by to za to. A tak se směju, ačkoli říkají, že pomalu umírám, ale nebojte se o mě. Třeba je tam někde místo, kde je něco hezčího, zářivějšího a upřímnějšího, než tenhle svět. Protože ten můj ještě nikdo nevybarvil.

Just follow your own destiny

14. února 2009 v 15:57 | Boo |  Den po dni

Enigma - Return to innocence


Původně tu byl dost rozsáhlý článek, ale ani na blog se nedá psát o věcech, o kterých se nemluví. Jsem vyčerpaná, ale chce se mi smát. A tak je tu jen tahle písnička. Nechte ji, aby odnesla Vaše starosti pryč :)

Malý bílý koníček

14. února 2009 v 12:40 | Boo |  Literární svět
Kdybych měla charakterizovat tuto knihu třemi slovy, byla by růžová, voňavá a naivní. A možná i v tom je její kouzlo.
Čtení tohoto příběhu, či snad pohádky, zanechá úsměv na každé tváři. Budete toužit žít v Měsíční dolině v Měsíčním zámku, kde je všechno svěží, roztomilé a plné krajek... =D
Maruška Merryweatherová, stejně jako ostatní postavy knihy jsou dost jednoduché a některé až prvoplánovité. Ovšem uznávám, že je to asi určeno mladším čtenářům než moje maličkost :D
Jenže celá knížka byla báječně oddechová /nehledě na to, že z knihovny ji dotáhla mladší sestra/ a plná věrného přátelství a lásky.
Happy-end mě neminul. Všichni zlí se jako mávnutím kouzelné hůlky proměnili v dobráky od kosti v život od té doby v Měsíční dolině zůstával beze stíny pochybné minulosti Maruščina rodu.
Nicméně poslední kapitola byla opravdu překrásná a dotáhnutá k dokonalosti. Nemyslím část, kde se obyvatelé vesnice párovali, ale pouze posledních několik odstavců. Někdo by možná řekl, že je to i trochu smutný, nicméně zapůsobí.

Tahle knížka za to vážě stojí. Už jen kvůli těm skvělým názvům =D

Karamelové srdce

14. února 2009 v 12:25 | Boo |  Záblesky myšlenek
Příběh.

Find my way

8. února 2009 v 21:15 | Boo |  Den po dni
A potom otevřete okno do své duše. Bojíte se, že uvidíte na nebi štiplavý černý kouř, ale obloha je čistá. Hvězdy se vám jiskřivě odrážejí v očích. Protože po bouřce je vždy čisto.


Lifehouse - Storm

How long have I been in this storm?
So overwhelmed by the ocean's shapeless form
Water's getting harder to tread
With these waves crashing over my head

If I could just see you
Everything would be all right
If I'd see you
This darkness would turn to light

And I will walk on water
And you will catch me if I fall
And I will get lost into your eyes
I know everything will be all right
I know everything i'ts right

I know you didn't bring me out here to drown
So why am I ten feet under and upside down
Barely surviving has become my purpose
Because I'm so used to living underneath the surface

If I could just see you
Everything would be all right
If I'd see you
This darkness would turn to light

And I will walk on water
And you will catch me if I fall
And I will get lost into your eyes
I know will be all right

And I would walk on water
And you will catch me if I fall
And I will get lost into your eyes
I know everything will be alright
I know everything is alright

A tak nezbývá, než zatnout zuby a jít dál. Víte ale co? Život je spravedlivý. Za každou překážkou se skrývá sladká odměna. Mě můžete přeci věřit :))
Nebo vás napadne, jak neuvěřitelně naivní dívka jsem. I to je střípek pravdy =)
Jenže pořád ve mě přetrvává ten pocit zlepšovat se... dokud nebudu schopna pomáhat ostatním lidem. A tak mě trochu unavuje, když mě od toho zrazují.
Někdy ustupuji. Ale věřím, že dokáži cokoli, na co se zaměřím. A snad i vy :-)