Karamelové srdce

14. února 2009 v 12:25 | Boo |  Záblesky myšlenek
Příběh.



Zastavila se na Pobřeží stvořeném dětským přáním. Kolem ní poletovalo několik mořských lišek. Kdesi ve větru tiše šepotaly kočičí vousky tajné sny o vlastní majestátnosti. Moře, které jí omývalo špičku nohou, bylo horké a sladké jako sirup. Vycházející měsíc na něj vrhal červenozlaté odlesky.
Jejím směrem mezitím mířil podivný chlapec. Ačkoliv až na třepotající se vousky zůstalo pobřeží v bezvětří, jeho plášť se nadouval a splaskával, jako by měl svou vlastní duši. Občas zaskřípal, jako by nesouhlasil se směrem svého pána a v tu chvilku ho mládenec bez lítosti udeřil rukou. Na několik okamžiků měl od něj pokoj, ačkoliv jeho pohybům, které se snad snažili ho zpomalit, nezabránil. Dlouhé hnědé vlasy měl kolem obličeje s ostrými rysy spletené do úzkých copánků, které vypadaly jako malí hadi. Když se občas usmíval, vysunul ostré zoubky vpřed, nicméně většinu času zůstaly ukryty za jemně růžovými rty. I když se nehlídal, zůstávaly stažené a úzké. Místo toho měl neobvykle obrovské oči. Vyplňovaly téměř celou vrchní polovinu ostrého obličeje a mísila se v nich radost, důvěra, odtažitost, síla, ale také zklamání a jistá nostalgie. A momentálně také vztek, protože mu copánky neúnavně syčely do špičatých uší. Barvy se v nich přelévaly stejně neúnavně, jako se pokoušel zkrotit svůj plášť.
Stále pozoroval dívku, která si v sirupovitém moři omývala nohy. Kolem ní kroužili mořské lišky a ona sama měla na ramennou růžovou věšteckou opičku. Netušil, kde končí její stříbřité vlasy utkané z ranní rosy a kde začínají šaty z lesních pavučin. I tak se mu občas míhala před očima, jakoby ani nebyla skutečná.
Zaklel, když ho cíp pláště bolestivě šlehl přes obličej a v té chvilce na něj upřela své očka - malá a tmavá, plná nevyzpytatelných hvězdiček. A on věděl, že sám měsíc nabídl své přítelkyně, aby k ní sestoupily a ukazovaly jí cestu životem.
Když se k ní blížil, lišky odletěly ke svým skalám. Dokonce i malá růžová opička se dívce skryla mezi vlasy. Když znovu zvedl oči k její tváři, letmo se usmála a na několik okamžiků zmizela. Objevila se o několik kroků dál a vrnění kočičích fousků se ozývalo hlasitěji. Ani na písku z kočičích chlupů, ani v sirupovitém moři, nikde po ní nezůstávaly stopy.
Jako by ani neexistovala.
Jenže on neměl čas na hry.
"Hej!" křikl a jeho hlas se ozýval v několikanásobné ozvěně po celém pláži, "Paní Pobřeží!"
Plášť se v odpověď jeho hlubokému hlasu prudce vzdul a odhalil tak mladíkovi nohy v tmavé látce ne nepodobné kůži, ačkoliv mnohem lesklejší a lehčí.
Nemotorně k ní doběhl; těžké boty se mu zachytávaly do srstnatého písku. Na rozdíl od ní za ním zůstávaly hluboké stopy a srstnatý písek nespokojeně mručel.
"Vy jste Paní Pobřeží?" jemně se uklonil, ale nespouštěl z ní své velké kulaté oči. Barvy se mu v nich stále přelévaly, jako by pohltily celou duhu, ale ženu před ním to ani na koamžik neohromilo.
Její slova zněla jako šepot noci: "Záleží na tom, které pustině vládnu? Má království jsou všude kolem tebe a přece nikde v tomto prostoru."
Oči jí jiskřily, ale snad si ani neuvědomovala, jakým kouzlem na mladíka ve zvláštním oblečení působí. Ačkoliv v tomto světě nebylo zvláštní takřka nic. Ani pláště s vlastní duší či malé růžové opičky.
A jedna z nich právě dívce seskočila z ramene a chytila se dvou mořských lišek, které s ní začaly radostně kroužit na hustým sladkým mořem.
"Není to hezké?" zeptala se dívka sama sebe, "Dovoluji jim to, jako svým poddaným." Kočičí vrnění se ozvalo blíž než kdykoli předtím.
Měsíc jasně zářil a zaléval pobřeží příjemným světlem.
Chlapec přerušil její úvahy: "Říkají mi Hráč, krásná paní. Přišel jsem za vámi, jelikož neznám své pravé jméno. Řekli mi, že znáte všechna jména a já bez něj nedokážu čelit temnotě, která mě pohlcuje. Přišel jsem přes moře," ukázal na daleký obzor.
"Jsi mladý," řekla jemně a teprve nyní si ho prohlédla: "Mě oslovuj Vaše Veličenstvo. Jsem královnou Pobřeží stvořeného dětským přáním a vládnu i přilehlým hvozdům s pomocí Maurel," ukázala na růžovou opičku, která s mořskými liškami brázdila oblohu.
Znovu se uklonil a musel několikrát udeřit černý plášť.
"Proč ti říkají Hráč, mladíku?"
"Hraji si s lidskými osudy. Míchám mezi lidské bytosti lásku a nenávist, slabost a radost. Vzhlížejí ke mně, ačkoli je zabíjím, ale i proto se díky mě znovu a znovu rodí. A já mohu znovu rozehrát své hry, Vaše Veličenstvo," nezapomněl na její prosbu.
"O lidech jsem už slyšela," řekla téměř neslyšitelně, "Jaká je to rasa?"
"Slabá. Nedá se použít na nic užitečnějšího než na lehkomyslné hry, které krátí dny do návratu k temnotě."
Poprvé se královna přiblížila těsně k němu a položila mu téměř průhlednou dlaň na hruď.
"Cítím to," zašeptala, "Jsi poznamenaný. Z Temnoty jsi povstal, Temnota tě chce zpátky."
Přikývl lehkovážněji, než by situace vyžadovala: "Bez svého jména jsem ztracený. Jen s ním s Temnotou mohu bojovat. Prozradíš mi ho, Vaše Veličenstvo?"
Zavřela oči, ale on měl pocit, že stále vidí ty jiskřivé hvězdy, které se v nich odrážely. Hráč nepatrně přešlapoval, copánky mu syčely do ucha, aby se rozběhl pryč od této podivné královny ničeho. Aby se vydal zpátky do hor, domů. Domů…
"Máš karamelové srdce," řekla najednou, když se na něj zprudka zadívala, "Jenže tvé jméno je skryté."
"Jak ho mohu najít?" přiskočil k ní a o poznání mírněji dodal: "Vaše Veličenstvo?"
"Ukryla ho Temnota," řekla zvolna, "Skryla ho do tebe. Pořád ho máš v sobě. Jenže jen ty sám ho můžeš objevit v záhybech své duše."
To nebyla odpověď, kterou čekal: "Řekli mi, že víš všechno. Tak mi pověz, jak ho mám najít a já ti na oplátku dám vše, co budeš chtít."
Na chvilku se zamyslela: "Já se jmenuji Serena. Jsem vládkyní Pobřeží stvořeného dětským přáním, vládnu i přilehlým ostrovům a hvozdům na druhé straně. Jsem královnou ničeho a všeho, co cítíš kolem sebe. Mé slovo je zákon, ale přece se nenajde skoro nikdo, kdo by ho poslouchal. Žiji opuštěně, tak jak mi Maurel předpověděla," růžová opička proletěla těsně kolem nich pevně se držíc mořské lišky, "Jenže budoucnost se mění s každým výdechem. Stejně tak věděla o příchodu mladíka s karamelovým srdcem, který bude žádat pomoct. Dovolím Maurel, aby ti ukázala cestu k tvému jménu výměnou za karamelové srdce. Vyměníš jej za své právo na život, Hráči?" zatrylkovala.
"Neznám žádnou pověst, která by se vázala ke karamelovému srdci. Dokonce jsem ten výraz dnes slyšel poprvé. Nezabije mě, když ti jej daruji?"
Usmála se: "Bez karamelového srdce můžeš žít jako předtím. Putovat po horách, naslouchat písně hadovitých copánků a hrát si své malé hry s lidskými osudy. Zaručuji ti tento život. Otázkou zůstává, jestli netoužíš po něčem lepším? Karamelové srdce ti otvírá cestu k ostatním tvorům."
"Chci žít a ne zmírat a čekat Temnotu, až dostihne mé nedokonalé tělo. Slibuji, že Karamelové srdce bude tvé, jakmile dosáhnu svého pravého jména, Vaše Veličenstvo."
Přikývla: "Temnota se rozlévá po tvé hrudi. Nenech ji, aby se dotkla tvého srdce. Jestli se tak stane, nebudu ti moct pomoc. Daruj mi ho ihned a já zavolám Maurel."
Černý plášť divoce vlál, jako by se ho snažil varovat.
Hráč měl ještě jednu otázku: "Krásná paní, proč potřebujete Maurel, když sama znáte odpovědi?"
"Znám věci minulé a přítomné, zatímco Maurel se vyzná v budoucnosti. Proto se tak doplňujeme."
Copánky zlostně syčely, když je Hráč neposlouchal. Bouchal do pláště, který mu po několika ranách schlíple visel kolem ramen. Shodil ho do kočičího písku a roztrhl si hrubou košili. Serena se letmo dotkla jeho bílé hrudi a na místě, kde spočívá srdce pronikla rukou hluboko do samé Hráčovi podstaty až nahmatala teplé, voňavé a životem pulzující karamelové srdce. Jakmile na něj dopadly kapky měsíčního světla, Serena jej schovala do vlastních záhybů pavučinových šatů a usmála se na Hráče, který stál před ní.
"Necítím žádnou změnu," zakroutil hlavou.
"Třeba to přijde časem," usmála se bezelstně, "Při průniku jsem se dotkla tvého jména. Je blíž, než si myslíš. Bála jsem, že bude hluboko v jádru Temnoty, ale stále se ti v hrudi nerozšířila. Ovšem, to se změní s prázdným místem po karamelovém srdci."
Hráč zachroptěl a chytil se za hruď. Na místo, kde ještě před chvilkou spočívalo jeho pulzující srdce. Když oddálil dlouhé prsty, objevila se mu pod dlaní černá skvrna.
"Je teď mezi námi pouto," řekla královna a vnořila si srdce do vlastní hrudi, "Dokud budeš žít, bude tlouct i karamelové srdce. Dokud budeš žít, budu schopná milovat."
"Ty jsi mi vzala lásku!" vyděsil se Hráč a vrhnul se na vládkyní, "Nic takového jsi neříkala!"
Serena se mu několika skoky ladně vyhnula: "Nedaroval jsi mi lásku, pouze schopnost milovat. Ta jediná mi chyběla k dokonalosti. Mé srdce bylo chladné a mrtvé, nicméně nyní pulzuje díky tvému daru. Díky karamelovému srdci. Jsi skutečně ušlechtilý tvor, Hráči."
Podíval se na svou nahou hruď. Vypadala téměř jako předtím, jen na místě průniku se uprostřed černé skvrny červenala malá jizvička ve tvaru písmene S. Jako vzpomínka na Serenu. Jako vzpomínka na den, kdy vyměnil srdce za život.
"Jaký bude život bez srdce?" zeptal se Hráč ztrápeně.
"Dlouhý," ujistila ho Serena.
"Ale proč se už nehýbe můj plášť a hadí copánky? Proč neslyším jejich písně?"
"Jejich duše tě opustily, když jsi se vzdal karamelového srdce. Odevzdaly se Temnotě."
"Jen díky nim jsem nebyl opuštěný." Jeho výčitka byla jasně patrná.
"Spřádej dál své hry. Lidé tě potřebují. Bez tebe budou umírat a jejich děti se stanou loutkami světa bez pravidel. Nechci, aby přicházeli na mé Pobřeží. Dětské přání bylo silné pro mě, ale pro ně už určené není. Mé království není lidem přístupno."
Po jejích slovech jí na rameno seskočila Maurel a zkoumavě ho prohlížela bystrýma očima.
"Není nádherná?" pohladila její růžovou srst.
Zklamaný hráč se nyní obrátil k opičce, která mu jemně zavřela oči a vedla ho vlastním podvědomím.
Serena se posadila na břeh teplého sladkého moře. Nové srdce jí ohřívalo zlatou krev a rozvádělo ji do posledního kousku jejího éterického těla. Byl to nezvyklý pocit, dokonce se cítila trochu zranitelně, ale věděla, že brzy vybuduje mocné království.
"Nebudu jen Královnou ničeho a všeho. Budu vládkyní Měsíce a hvězd," upřela zrak na oblohu a hvězdy v jejích očích se třpytily, "Měsíční královna," vydechla.
Mezitím se mladík potýkal s vlastním svědomím, když ho Maurel vedla zpátky do minulosti, do okamžiku, kdy ztratil vlastní jméno. Svíjel se bolestí, když zažil každičké zklamání, které ve své zaslepenosti způsobil lidské rase. Byl natolik mocný, že během cesty mnohokrát zemřel a znovu povstal z popela jen aby pocítil další bolest, dokud se nedostal k Temnotě ukryté hluboko uvnitř jeho samotného. Svírala jeho jméno, viděl ho probleskovat v jejích záhybech, zatímco ho lačně pozorovala bez lítosti a slitování.
"Vrať mi jméno, které ti nepatří," řekl rozhodně. V ozvěnu vlastních slov slyšel neznatelný pohrdavý smích. A kočičí vrnění.
"Je moje!" vykřikl a Temnota se dále otřásala dráždivým smíchem. Zatoužil mít znovu hadí copánky, které by mu šeptaly slova odvahy, ale tentokrát byl na všechno sám. Co víc, neměl ani své karamelové srdce.
Musel vážně obětovat své srdce za život, který se skládal z her s bezbrannou lidskou rasou? Vždyť by se našel jiný Hráč, se svými nitkami osudu. Jizva na hrudi ho pálila, když takhle přemýšlel.
Jenže byla Serena skutečně tak hodná, jak tvrdili ti, které na cestě za ní potkal? Přistupoval blíž k Temnotě a ta se před ním rozplývala, až před ním pouze zbyla stříbrné destička s podivuhodným jménem.
A on se vrátil zpátky.
Serena seděla na břehu, zatímco k ní kráčel jiný a stejný Hráč s krátkými vlasy, jelikož jeho hadí copánky odešly a bez vzdouvajícího se pláště, kterému naslouchal v dobách osamělosti.
Kolem krku měl pověšenou stříbrnou destičku a jakmile ji Serena uviděla, zbledla strachem i zlobou.
"To nemůže být tvé jméno!" zasyčela a najednou nebyla tak krásná, ačkoli stále měla jeho srdce.
"Bohužel," zasmál se Hráč, "A já půjdu cestou temnoty," rozplynul se před ní ve stříbrném oparu a vzal si své karamelové srdce, aby se mohl vrátit ke svým přátelům Hadím copánkům a Vzdouvajícímu se plášti.
A Serena ztěžka dopadla na kočičí písek. Kdyby mohla plakat, snad by se jí v tomto okamžiku po tvářích řinuly slzy. Jenže v jejím království platil zákaz pláče. A snad i proto měl takový melancholický nádech.
Maurel vedle ní vesele hopkala. Dlouhým ocáskem jí pohladila po tváři.
"Ano," vzchopila se Vládkyně, "Jsem Královnou Pobřeží stvořeného dětským přáním, ostrovů a hvozdů na druhé straně. Vládnu ničemu a všemu a mé slovo je zákon. Znám všechny tvory ve světech, které nejsou jako ty naše. A proto se Maurel, teď spolu proletíme na mořských liškách. Však den ještě nekončí."
Nevšimla si malé černé skvrny, která se jí rozlila po hrudi. Ale jen pro tento okamžik se cítila šťastná spolu v Maurel v království, o kterém vlastně ani nikdo nevěděl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Winnieh Winnieh | Web | 14. února 2009 v 14:01 | Reagovat

Já...nemám slov. Ta země je překrásná, kéž by existovala. Ráda bych v ní žila, možná jen bez vládkyně. Nevím..Každopádně je to nepžekonatelné, tak skvělé! Naprosto výborné...Opravdu nemám slov!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama